Veronika BEŠŤÁKOVÁ

22.04.2011 13:23

Veronika BEŠŤÁKOVÁ

Ke cohousingu jsem se dostala zhruba v roce 2007 v rámci svého doktorského studia na fakultě architektury ČVUT v Praze, kdy jsem hledala skutečně udržitelnou formu bydlení pro seniory a narazila jsem na senior cohousing, více na www.starnutivkomunite.cz/.

V tom, že je to fungující koncept bydlení (i pro seniory) mne utvrdil americký arch. Charles Durrett, průkopník cohousingu nejen v USA, se kterým jsem se setkala v létě roku 2008 a kterému jsem pomáhala zorganizovat přednášku v Praze.

Po té, co jsem se sama stala maminkou a na vlastní kůži jsem zažívala a dosud zažívám určitou izolaci od lidí, které mám ráda, a činností, které mne baví, mě začal více zajímat i vícegenerační cohousing. Cohousing totiž určitě oslovuje zejména ty skupiny obyvatel, kteří ve svých domovech skutečně žijí, tráví v nich spoustu času, a hůře uspokojují jednu ze základních lidských potřeb - potřebu po bližších kontaktech s ostatními lidmi. Život v cohousingu je založen na hlubších mezilidských vztazích a zároveň poskytuje většinou více soukromého prostoru pro každého jednotlivce, než je tomu v konvenčních typech bydlení.

Z hlediska mé profese architektky mne zajímají architektonické a urbanistické prostředky, kterými je možno podpořit sousedský charakter prostředí při zachování čistě soukromých zákoutí, a práce se skupinou, která do projektu může zasahovat více, než je běžné.