Praktická ukázka fungování cohousingu dle knihy Charlese Durretta

22.11.2013 11:11

Úryvek z knihy Charlese Durrette

Jak cohousing funguje, je výborně popsáno v knize Cohousing: A Contemporaty Approach to Housing Ourselves od amerického páru architektů Charlese Durretta a Kathryn McCamant, kteří několik měsíců cestovali po cohousingových komunitách v Dánsku a po té začali propagovat a projektovat cohousing v USA. 

Ivana přeložila některé zajímavé úryvky z výše zmiňované knihy o pobytu v dánském cohousingu Trudeslund:

“Vím, že v tomto společenství žiju proto, že v pátek večer mi trvá ¾ hodiny a dvě piva než se dostanu z parkoviště domů” obyvatel Trudeslund.

 

Společná kuchyně s jídelnou v Trudeslund.

 

Úvod

Lidé se trousí do společenského domu. Pár minut před večeří je ten správný čas si trochu oddechnout a vyměnit si střípky ze svých životů. U jednoho ze stolů líčí malá holčička rodičům zážitky ze školky. Z dětské herny naproti se ozývají salvy smíchu. Kuchaři dokončují salát. V šest hodin lidé usedají ke stolům a jídelna víří životem. Večeře v Trudeslund začíná.

Pro 33 rodin, které žijí ve společenství Trudeslund to byl typický večer. Pro nás to byl první z mnoha večerů, které jsme zde měli strávit. Nebyli jsme si jisti, jak si zvykneme na pravidelné stolování s 50 a více lidmi, ale naše pochybnosti se brzy rozptýlily. Když jsme poznali výhody a příjemné stránky společných večeří i života v cohousingu celkově, divili jsme se, že jsme vůbec někdy uvažovali o tom, žít jinak.

 

Společné večeře

Večeře se ve společenském domě podává každý večer (kromě dvou sobot v měsíci, které jsou vyhrazeny soukromým oslavám). Každý ze soukromých domů má také svou plně vybavenou kuchyň, takže obyvatelé se mohou společných večeří účastnit tak často, jak chtějí. Mnoho obyvatel jí ve společenském domě 3 x nebo 4x týdně a ve zbylých dnech mají intimnější rodinné večeře u sebe doma. Někteří jedí ve společenském domě skoro každý večer a čas, který ušetřili tím, že nemuseli nakupovat, vařit a uklízet, tráví se svými dětmi. Rychle jsme si zvykli mít každý den několik hodin navíc. Společné večeře nejsou jen pohodlné, ale také velmi příjemné, protože jsou obvykle naplněné zajímavou konverzací s lidmi, které znáte. Každý večer se jich účastní 50 a více procent obyvatel.

Povinností každého dospělého obyvatele je jednou za čas vařit. Dva dospělí s asistencí jednoho dítěte jsou zodpovědní za naplánování večeře, nakoupení surovin, přípravu, servírování a úklid  po jídle. Vařit pro 60 a více lidí se zdá jako obrovský úkol, ale ve velmi dobře vybavené společné kuchyni to není o moc komplikovanější než vařit pro šest lidí v normální kuchyni – jen si musíte zvyknout používat 6 x větší monožství čehokoliv. Obyvatelé se zapisují na večeře nejméně s dvoudenním  předstihem a platí za jídlo po večeři, když kuchaři vydělí náklady  počtem osob. Děti pod 13 let platí poloviční cenu, batolata do tří let jedí zdarma.

Naše první vaření (enchiladas pro 80 lidí) byla odstrašující zkušenost. Ale uspokojení, které jsme na konci večera cítili, náš stres překrylo. Další zkušenost už byla o mnoho jednodušší, protože jsme ovládli triky, jak vařit pro velkou skupinu (we learned ropes of cooking for large groupes).

Jeden obyvatel, doktor, nám vyprávěl, že se vaření velmi obával, protože normálně nevařil ani pro sebe, natož pro 50 lidí. Ke svému překvapení nejenom uspěl, ale dokonce zjistil, že ho vaření baví a začal si víc vařit i doma.

Ve společenství žije více než 60 dospělých, takže na každého vyjde vaření asi jednou za měsíc. Vaření jeden den i starosti s tím spojené se bohatě vyplatí, protože zbylých 29 dní můžete večeřet bez práce. Obyvatelé Trudeslundu jsou hrdí na to, že mají nejlepší systém večeří – je spolehlivý a přitom dost flexibilní, aby se přizpůsobil měnícím se potřebám každé rodiny. Musíme s tím souhlasit.

 

Místo

Jako naše základna a domov na šest měsíců je Trudeslund cohousingem, který známe nejlíp. Leží ve městě Birkerod severně od Kodaně a jeho 33 domů s velkým společenským domem bylo dokončeno v roce 1981. Soukromé domy jsou postaveny kolem dvou ulic pro pěší. Při stavbě byly využity přirozené vlastnosti  svažitého zalesněného pozemku – společenský dům je umístěn v nejvyšším místě, kde se zároveň střetávají obě ulice. Auta se parkují ve vrchní části pozemku a domy jdou postaveny jako řadové, takže většina dolní části mohla zůstat zalesněná a vzniklo tak oblíbené místo pro dětské hry.

Této komunitě se podařilo vytvořit velmi příjemné prostředí pro život jak z architektonického, tak i sociálního a praktického hlediska.

 

Sdílené zdroje

Společné večeře jsou jen jednou z praktických výhod života v Trudeslund. Ve společenském domě najdete i společný sklad n. obchod (store), který je zásoben domácími potřebami od zubní pasty po kukuřičné lupínky. Každá domácnost má od něj klíč, takže obyvatelé si mohou zboží vyzvednout v kteroukoli hodinu. Do účetní knihy zapíšou, co si vzali, a na konci měsíce dostanou účet. Zajímali jsme se, jestli někdy zboží nezmizí aniž by bylo zapsáno. A opravdu – někdy se to stane, (pravděpobně spíš proto, že lidé zapomenou položky zapsat, než proto, že by chtěli něco ukrást) a manko  musí být uhrazeno ze společného rozpočtu. Obyvatelé ale vědí, že vážné problémy s účty by znamenaly uzavření obchodu.

Obchod spravuje jedna z devíti “zájmových skupin”. Každý dospělý je členem jedné takové skupiny. Další zájmové skupiny jsou zodpovědné za venkovní prostory, speciální aktivity pro děti, ??? monthly paper and minutes of meetings, vytápění, prádelnu, obecnou údržbu (general maintenance), společenské události a celkovou koordinaci aktivit společenství.

Obyvatelé používají prádelnu se dvěma pračkami a jednou sušičkou, což pro více než 100 obyvatel stačí. Pokud jsou zrovna obě pračky plné, můžete nechat koš s prádlem a s pracími instrukcemi v řadě. Když si jiný obyvatel vyzvedává své prádlo z pračky, vloží do ní další várku v řadě, takže nikdo nemusí čekat až bude pračka prázdná. Prací prostředky se kupují hromadně jako součást společného rozpočtu.

I když všechny domy jsou navrženy tak, aby mohly mít svou vlastní pračku a sušičku, pouze jedna rodina se rozhodla si je koupit.

Ve společenském domě je i dílna, černá komora pro fotografy, místnost s televizí, pokojový mrazák, který využívá jak společný obchod, tak jednotlivé rodiny, pokoj pro hosty a zkušebna, kde teenageři mohou cvičit na bubny a elektrické kytary aniž by někoho obtěžovali.

Vypuštěna část s počítači

Tato zařízení jsou jen malou částí praktických výhod, které Trudeslund poskytuje. V takovémto společenství je jednoduché si vypůjčit nebo sdílet věci, které potřebujete jen občas. Např. dvě rodiny sdílejí auto, zatímco pět jiných rodin vlastní společně jachtu. Je tu jen jedna sekačka na trávu. Věci, které potřebujete jen občas jako jsou různé nástroje, psací stroj, vybavení pro kempování apod. si prostě můžete vypůjčit nebo s někým sdílet místo toho, aby si každá rodina kupovala svoje vybavení. Dvacetděvět domácností si také např. společně koupilo prázdninový dům se 17 pokoji ve Švédsku. Sdílení zdrojů umožňuje všem obyvatelům přístup k většímu množství vybavení za nižší cenu než je možné pro tradiční samostatně žijící domácnost.

 

Výhody pro děti

V Trudeslundu žije více než 50 dětí, které rozhodně nemají nouzy o partnery pro hru. To, že je celé místo určené jen pro pěší, jim umožňuje hrát si na velké ploše beze strachu z projíždějících aut. Společenství slouží jako velká rozšířená rodina – děti mají kromě svých rodičů spoustu dalších lidí, kteří je mohou hlídat, na které se mohou obrátit o pomoc nebo si jen tak popovídat. Je přirozené, že strarší děti dávají pozor na mladší a že dospělí znají všechny děti jménem.

Přesto je na dobu, kdy je většina rodičů v práci, nutné zajistit péči o děti. Po zvážení všech možností včetně možnosti využívání místních veřejných zařízení, se společenství rozhodlo rozjet svou vlastní “družinu” pro školáky a předškolní děti posílat do místní školky.

Původně se o 12 až 15 dětí v době od oběda do podvečera, kdy z práce přišli jejich rodiče, starala skupinka 5 až 7 lidí, kteří si mezi sebou předávali odpovědnost. I od ostatních dospělých se očekávalo, že budou nejméně 5 dní do roka s hlídáním pomáhat. Během prvních dvou let se tento způsob několikrát upravoval - stával se více a více volnější až byl nakonec zrušen úplně. Děti totiž rostly a stávaly se více se přizpůsobovaly společenství i sobě navzájem, takže nakonec takto strukturovanou péči nepotřebovaly. Mnoho dospělých také zjistilo, že čtyřicetihodinový pracovní týden jim nedovoluje vyšetřit čas během kterého by se mohli věnovat "dětskému programu".

Starší děti mohou jít po škole do společenského domu, hrát si venku nebo jít domů. Kuchaři obvykle v kuchyni připravují večerní jídlo a ostatní dospělí jsou také v dosahu, když děti potřebují pomoc.

Odpolední čaj, který se jako pozůstatek původního "dětského programu" podává každý den ve 3 hodiny ve společenském domě, umožňuje setkání dospělých a dětí. I když byl původně určen jen pro děti, dospělí si ho také užívají.

vypuštěna věta o cofee break.

Ve společenství není nikdy nedostatek osob, které jsou ochotné hlídat děti. Jeden pár, který potřeboval nějaký čas o samotě, vyrazil na několikadenní výlet a nechal své dva syny ve věku 2 a 7 let se svými sousedy. Kluci byli celkem spokojení a rodiče věděli, že se o ně nemusí obávat. Když jsme pozorovali, jak si děti v Trudeslandu po večeři hrají - jak se chovají k sobě navzájem i k dospělým, jejich sebevědomí a jejich schopnost vyjádřit své myšlenky  - museli jsme ocenit jaké výhody děti životem v tomto společenství získávají.

 

Společenská atmosféra

Jasné praktické výhody – péče o děti, společné večeře a sdílení zdrojů nejsou hlavním důvodem proč se lidé do Trudeslundu stěhují. Jeden z místních obyvatel, John Nielsen, napsal:

Naším hlavním motivem, proč jsme chtěli v takovémto společenství žít byla touha po bohatším společenském  životě pro děti i pro dospělé. Mnoho praktických důvodů, které jsme si uvědomili až později, nás ze začátku ani nenapadlo.“

 

Jedním z cílů, které si lidé v počátcích stanovili bylo vytvořit sociální síť, která bude lépe podporovat nukleární rodinu.

 

Chtěli jsme otevřít rodinu komunitě, ale přitom ji zachovat jako základní jednotku. Chtěli jsme, aby základní každodenní fungování probíhalo v soukromých obydlích, ale co nejvíce dalších funkcí přenést na společenství, čímž by se podpořily sociální vazby. Bohatá společenská atmosféra je nejlépe vidět za teplého dne na cestičkách mezi domy. Děti si hrají, lidé odpočívají po práci s pivem nebo si užívají poklidnou nedělní snídani. Domy mají vzadu své soukromé zahrádky, ale zdá se, že lidé raději sedí na přední straně směrem k frekventované cestě, kde se mohou setkat se sousedy nebo jen sledovat jejich aktivity.

Architektonické uspořádání podporuje společenský život tím, že okolo chodníků jsou malé „plácky“ s pískovišti a stolky, a  terasy a zahrady u soukromých domků jsou vizuálně propojené s vnitřkem domu. Sousedé se často setkávají u stolků vedle pískovišť, kde mohou pohodlně sledovat své děti. Lidé posedávají na terasách jakmile to počasí dovolí a užívají si …... ????(enjoying the comfortable vantage point just outside their front door).

Výhled z kuchyně spojené s obývacím pokojem, což je pro většinu rodin hlavní obytná místnost směřuje do ulice, takže rodiče mohou sledovat své děti hrající si venku nebo požádat kolemjdoucí o recept. Jako to popisuje John Nielsen:

 

„V Trudeslundu nezatahujeme záclony, takže každý může zahlédnout obrázky z životů svých sousedů, ale také může mít v obývacím pokoji pocit, že je součástí dění na ulici. Někdo by to asi nazval dotěrnost, ale já tomu říkám otevřenost a sdílení životů.“

 

Každý dům má také obývací místnosti umístěné v zadní části domu, které umožňují úplné soukromí. Citlivý vztah mezi soukromým a veřejným prostorem umožňuje mnoho druhů kontaktů. Kupodivu, v rozporu s obavami mnoha návštěvníků zvenku, jsme nikdy neslyšeli žádného obyvatele stěžovat si na nedostatek soukromí. Život v úzkém společenství lidi naučí respektu k občasné potřebě být nespolečenský.

 

Stavění snu

Když vidíme Trudeslund dnes je lehké zapomenout na složitý proces, který musel proběhnout než se původní myšlenky staly realitou. V prosinci 1978 vytvořilo 20 rodin skupinu pro stavbu cohousingového společenství na pozemku volném ke koupi, který byl ale určený na výstavbu samostatných rodinných domků. V té době stálo v Dánsku jen 8 cohousingových společenství a mnoho jich bylo ve stádiu plánování. Členové skupiny se dostali pod velký tlak, protože, aby si zajistili vyhlédnuté místo, museli co nejdříve předložit projekt a neměli tak dostatek času na vyjasnění svých cílů. Plán skupina formulovala a sestavila až po dramatické roztržce, po které polovina původních členů skupinu opustila a následovalo opatrné přehodnocení cílů.

S nově naplánovanými cíli a úkoly a plánem rozvoje udělala skupina malou soutěž na architektonický návrh. Oslovila čtyři firmy, aby předložily své návrhy. Po velkých debatách byl úkol navrhnout celé místo a dohlížet na realizaci stavby svěřen firmě Vandkunsten Architects, mladé, inovativní firmě. Dva a půl roky, které uplynuly od první plánovací schůzky do dokončení stavby byly hektické a často frustrující. Skupinový závazek, že všechna rozhodnutí budou přijímána konsenzem znamenal mnoho dlouhých schůzek. Dva z účastníků později napsali:

Měli jsme spoustu práce ve skupinách – mnoho schůzek v malých skupinkách, kde jsme diskutovali o problémech a schůze celého společenství, kde jsme přijímali rozhodnutí. Ty měly agendu dlouhou  i půl metru. Každý se toho účastnil. V nejrušnějším období byla nejméně jedna schůze pro ty méně zapojené a tři až čtyři pro ty zapojené více. Po nich následoval ještě „domácí úkol“ připravit se na příště.“

Ekonomické tlaky, zejména rostoucí úrokové sazby, nutily skupinu dodržovat termíny a disciplínu. To this day (doteď) si architekti pamatují práci se skupinou jako dosti rozhádanou.. Takto na ni vzpomíná architekt Michael Sten Johnsen:

 

„Byla to skupina lidí, kteří byli zvyklí, že se s nimi jednalo jako s individualitami, že byli hodnoceni podle svého vzdělání, příjmů a vlivu. A teď chtěli jednat jako společenství. Toto dilema provázelo celý projekt.“

 

Mnozí účastníci byli dobře vzdělaní odborníci, kteří měli jasné názory na plánování a rozvoj projektu, ale měli málo zkušeností se skupinovým rozhodováním. Ačkoliv projekt je svými obyvateli považován za úspěch a je i mediálně známý, architekti mají pocit, že neuspěli s realizací svých ideálů, kvůli kompromisům, které museli během procesu dělat. Architekti chtěli posunout kooperativní koncept dále než byli budoucí obyvatelé ochotni přijmout. Chtěli prosadit ještě menší soukromé domy, aby snížili náklady a mohli ušetřit místo ve prospěch veřejných prostor. Obyvatelé, z nichž většina měla rozrůstající se rodiny, už na sebe i tak brali finanční riziko a nechtěli nekonvenční domy, které by později mohli mít problém prodat. Konflikty mezi klientem a architektem jsou běžné, ale tady byli architekti stojící si tvrdě za svým a na druhé straně skupina, která si také stála za svým. Z toho pak vznikaly těžkosti během celého procesu.

Přesto většina obyvatel, kteří se účastnili plánování, souhlasí s tím, že jejich účast v procesu byla zásadní. Nejen proto, že do výsledné podoby byly zahrnuty jejich specifické potřeby a přání, ale také proto, že jim proces pomohl formulovat cíle celé skupiny a upevnil „společného ducha“. „Poznali jsme vzájemně své silné i slabé stránky a naučili jsme se být k sobě otevření.“

Při zpětném pohledu si obyvatelé uvědomují, že by některé věci dělali jinak. Mnoho z nich cítí, že přehnali velikost soukromých domů na úkor veřejných prostor. Jeden z obyvatel to vysvětluje: „Je těžké si představit, co byste mohli chtít ve společenském domě, protože jste nic takového neměli. Ale každý ví, co chce mít ve své vlastní kuchyni.“

Ačkoliv skupina zkoušela omezit plány domů (rozdělení příček) na čtyři základní designy, individuální preference, týkající se zejména kuchyní, skončily na 33 variantách. Dnes většina obyvatel souhlasí s tím, že standartizovaná kuchyň by úplně stačila, vhledem k tomu, že tak často jedí ve společenském domě. Standartizace by bývala snížila náklady na výstavbu – což je lekce, ze které teď těží mnoho nově vznikajících společenství.

Domy, i když nejsou luxusní, jsou dost pohodlné. Jejich obytná plocha se pohybuje mezi 90 a 140 metry čtverečnými a mají klenuté sklepy a dřevěné podlahy.

Jednopodlažní domy ve spodní, jižní části umožňují dvoupodlažním domům v severní části dostatek světla a výhled na stromy v jižní části. Bohužel atraktivní vzhled  interiéru neřeší zvukovou izolaci pokojů. Z kteréhokoli pokoje může člověk slyšet, co se děje ve zbytku domu.

Domy jsou soukromě vlastněné a finanční struktura se podobá americkým condominiím, kde každý obyvatel vlastní svůj dům a část společného majetku. Obecně je cohousing cenově dostupnější ve srovnání se samostatnými rodinnými domy, ale lokalita, kde byl Trudeslund postaven a také doba, kdy byl postaven z něj dělají jednu z nejhodnotnějších míst (developments). Leží na hodnotném pozemku v blízkosti vlakové stanice na trati, která vede přímo do centra Kodaně. Trudeslund je zároveň v blízkosti rekreačního území s lesy, jezery a příjemným městečkem Birkerod. Cenaod té dobý ještě vzrostla.....Po dokončení se cena domu a části společného majetku pohybovala asi od 91 400 do 117 600 amerických dolarů. Tato cena byla srovnatelná s rodinnými domy v okolí, které neměly žádné společné vybavení. Domy v Trudeslund se prodávaly rychle a jejich tržní cena soustavně rostla. Zatímco developer by to považoval za úspěch, místní obyvatelé považují za znepokojující, že jejich společenství se pro mnoho lidí stává finančně nedostupné. Protože domy jsou v soukromém vlastnictví a v původních smlouvách nejsou stanovena žádná omezení zisku, skupina nemůže udělat mnoho pro regulaci tržních cen. Schopnost  platit měsíční poplatky je jediným finančním limitem pro toho, kdo žije v Trudeslund. Pro mnoho domácností to znamená, že musí mít dva příjmy. Zatímco jiná společenství postavily menší domky, ve kterých mohou bydlet domácnosti s jedním příjmem, v Trudeslundu rodiny s jedním příjmem často pronajímají jeden z pokojů, aby mohli zaplatit účty.

 

Jeden z obyvatel to vysvětluje:

Zatímco naše měsíční poplatky za dům vzrostly, naše celkové životní náklady klesly díky společnému vybavení, které je tu k dispozici. Společné večeře snížily náklady na jídlo a počet našich  návštěv restaurací.

Přes spornou otázku finanční dostupnosti jsou obyvatelé Trudeslundu různorodá skupina. Věkově se dospělí pohybují do 28 do 67 let. Jsou tu 4 domácnosti, které nemají děti, devět rodin s jedním rodičem (sedm z nich jsou otci) a několik svobodných. Z hlediska profesí tu najdete 13 inženýrů a programátorů, 11 učitelů na základních a středních školách, 4 doktory, 3 ekonomy, 2 zubaře, 2 sestřičky, novináře a manažera řetězce obchodů s rádiovými zařízeními. Každý rok tu najdete několik rodičů na rodičovské dovolené, někdo, kdo se vrací do školy, někdo krátkodobě nezaměstnaný a brzy tu bude několik penzistů. Zpočátku jsme měli dojem, že taková zajímavá skupina obyvatel, která má navíc tolik vlastních  aktivit nebude mít potřebu podílet se na akcích v okolí. Je tomu ale právě naopak. Obyvatelé Trudeslundu jsou aktivní v místním divadle, politice, školách a sportovních družstvech. Společný dům je často využíván ke schůzím těchto spolků včetně zkoušek místní skupiny hrající sambu.  Přes sociální síť v Trudeslundu jsou obyvatelé informováni o mnoha aktivitách, o kterých by se normálně vůbec nedozvěděli.

Obyvatelé Trudeslundu pohotově dodávají, že nepostavili utopii. Nebyl to ani jejich záměr. Staré problémy zůstávají nevyřešeny a objevují se nové. Probíhají dlouhé, frustrující schůze, kde je nutné dosáhnout kompromisů kolem toho, co musí být uděláno a jak se to má udělat. Někteří obyvatelé, kteří by vítali více spolupráce, poukazují na to, že společný dům je často prázdný. Ale obyvatelé Trudeslundu postavili unikátní místo a jeho zvláštní kvality můžete sledovat každý večer ve společném domě, kde si hrají děti a dospělí popíjejí kávu a povídají si dlouho po skončení večeře.

 

Kapitola 3

Stará myšlenka – současný přístup

Cohousing není v mnoha ohledech nový koncept. V minulost žilo mnoho lidí ve vesnických společenstvích nebo v úzce provázaných městských komunitách. Dokonce i dnes v méně průmyslových oblastech lidé žijí v malých komunitách, kde jsou na sobě vzájemně závislí. Členové takových společenství se navzájem znají po mnoho let. Znají své rodiny, životní příběhy, talenty i slabé stránky.  Takové vztahy vyžadují zodpovědnost, ale na oplátku poskytují pocit bezpečí a toho, že někam patříte. Cohousing nabízí moderní model, který obnovuje toto vědomí místa a společenství a zároveň splňuje dnešní potřebu méně omezujícího prostředí.

 

 

Ve vesnicích pracují lidé společně na stavbě školy nebo stodoly, sklízejí společně obilí a sklizeň oslavují. Podobně si obyvatelé cohousingu užívají výhody spolupráce, ať už je to organizace péče o děti, společných večeří nebo společenských aktivit. V obou druzích společenství vznikají sociální vazby při společné práci na řešení praktických potřeb. 

V předindustriálních společenstvích je práce propojená se zbytkem života. Malá města nejsou rozdělena na obytné, komerční a průmyslové zóny, ale byty jsou postaveny nad obchody a domácí průmysl funguje po celém městě. Ačkoli cohousingová sídliště jsou primárně obytná, denní rytmus se vyvíjí tak, že soukromý a pracovní život se začínají znovu proplétat. Většina obyvatel odchází pracovat ven, ale zároveň dochází i k neformální výměně dovedností uvnitř komunity. Jeden z obyvatel, doktor, ošetřuje odřeniny dítěti, které upadlo. Jiný pomáhá sousedovi opravit auto. Žena, která vyrábí keramiku zjišťuje, že jejími nejlepšími zákazníky jsou ostatní obyvatelé, kteří její výrobky kupují jako dárky. Sousedé vědí, co kdo umí a nemají problém požádat druhé o pomoc, protože vědí, že jim to budou moci v budoucnu vrátit.

Díky technickým vymoženostem je stále častější, že lidé pracují částečně nebo úplně z domova. V běžných obydlích se lidé, kteří pracují doma, cítí často společensky izolovaní (známe programátora, který by mohl pracovat z domova, ale dojíždí denně do práce kvůli společnosti). Prostředí cohousingu umožňuje obyvatelům užívat si výhod práce z domova a přitom se necítit izolovaní. Protože množsví lidí pracujících z domova roste, cohousingová společenství často počítají s kancelářským vybavením přímo ve společenském domě.

 

Přestože zahrnuje mnoho kvalit tradičních společenství, cohousing je hodně současný ve svém přístupu, založeném na možnosti volby a toleranci. Obyvatelé se mohou rozhodnout, kdy a jak často se budou účastnit společenským aktivit a vyhledávat společnost různorodé skupinky lidí? (seek to live with a diverse group of people).

Cohousing nabízí sociální a praktické výhody blízkého soužití v kontextu života v 21. století.

 

Proces s účastí všech

Jednou ze silných stránek cohousingu je aktivní účast obyvatel od počátečních fází plánování přes celou realizaci projektu. Touha žít v cohousingu je pro budoucí obyvatele velkou motivací k tomu, aby prošli celým procesem. Ve většině případů ho i sami iniciují.

Počet obyvatel, kteří se na plánování podílejí, se liší projekt od projektu. Často je to skupina 6 až 12 rodin, která stanoví  program pro vývoj společenství, najdou pozemek, najmou architekta a poté hledají další lidi, kteří se k nim chtějí připojit. Občas projekt iniciuje větší skupina lidí a část  jich odpadne ve chvíli, kdy se projekt více definuje. Obvykle jsou všechny domy prodány nebo pronajaty ještě před dokončením projektu. V některých případech spolupracuje skupina obyvatel s neziskovým bytovým družstvem nebo se soukromým developerem, ale i v těchto v případech dělají důležitá rozhodnutí sami budoucí obyvatelé. 

Proces, na kterém se obyvatelé podílejí, má své výhody i nevýhody, ale jiným způsobem žádný cohousing nebyl postavený. I když úspěch cohousingu už je prokázaný, developeři stále váhají stavět je sami. Zkušenost totiž ukazuje, že jen obyvatelé, kteří pro sebe hledají nový způsob bydlení mají motivaci projít celým složitým plánovacím i realizačním procesem aniž by slevili ze svých původních představ (without compromising their initial goals).

Jednou z možných překážek procesu bývá odpor plánovacích komisí (plannig commisisions) nebo budoucích sousedů, který je obvykle založený na mylných přestavách o cohousingu. Je to obvyklý problém každého nového developerského projektu, ale lidé, kteří s cohousingem nejsou obeznámeni, ho mohou udělat ještě komplikovanější. Starousedlíci se mohou bát, že projekt přitáhne nekonvenční lidi, kteří nepříznivě ovlivní jejich čtvrť a sníží tím hodnotu jejich majetku. Jejich strach je naprosto neodůvodněný. Obyvatelé cohousingu jsou obyvykle svědomití občané, kteří platí daně a jsou aktivní v místních školách a společenských aktivitách. Cohousingové projekty pomáhají stabilizovat sousedství, která pak díky nim bývají více žádaná.

Zákony spojené s územním plánováním a stavbou budov vytvářejí také mnoho problémů. Musí snad být společenský dům vybaven požárními přístroji (fire sprinklers), které značně zvýší náklady na výstavbu? Je nutné, aby společenství vytvořilo jedno a půl parkovacího místa na obytnou jednotku, i když obyvatelé nevlastní tolik aut? Musí být péče o děti organizovaná společenstvím ve společenském domě klasifikovaná jako výdělečný podnik, který je který je v konfliktu s regulacemi pro obytná území? (classified as a commercial enterprise, conflicting with zoning regulations for residental areas).

Skupiny obyvatel však své projekty přes všechny tyto těžkosti protlačily. Když městská rada odmítla schválit jeden z cohousigových projektů, obyvatelé postavili model a chodili na schůze a nakonec radu přesvědčili, že jsou ctihodní občané s dobrými záměry. Když se banka ptala na realizovatelnost jiného projektu, obyvatelé riskovali své vlastní jmění, aby banku přesvědčili k poskytnutí půjčky na výstavbu. Když bylo nutné udělat škrty v rozpočtu, obyvatelé trvali na tom, že by architekt měl snížit velikost a komfort soukromých obydlí, ale zachovat původní návrh společného vybavení. Jen málo developerů by na sebe vzalo takové riziko.

K organizování a plánování cohousingového společenství je potřeba ohromné množství času na skupinové schůzky, vyhledávání informací a rozhodování. Budoucí obyvatelé tento čas věnují, protože mají velkou motivaci změnit svůj sen o dobrém bydlení v realitu. Nejaktivnější členové se účastní často několika schůzek týdně po dobu jednoho a někdy i několika let. Proces často bývá dlouhý a frustrující, ale obyvatelé, kteří už v cohousingových společenstvích žijí, se shodují na tom, že toto úsilí rozhodně stálo zato.

Pocit společenství se poprvé objevuje ve fázi, kdy se obyvatelé snaží formulovat svůj společný záměr. Je obvyklé, že několik účastníků se zná už předtím než se připojí ke skupině. Během plánování a realizace se musejí dohodnout na mnoha tématech, které úzce souvisejí s jejich osobními hodnotami. Přes nevyhnutelnou frustraci a neshody, intenzita plánovací fáze vytváří mezi lidmi pevná pouta, která po nastěhování společenství velmi prospívají. Nutnost bojovat a obětovat se společně pro místo, kde chtějí žít, vytváří v lidech pocit hrdosti, které do projektu žádný developer nemůže vnést.

 

Architektonické uspořádání místa podporuje sociální kontakty

Vnější prostředí, které podporuje atmosféru sousedských vztahů, je druhou charakteristikou cohousingu. Lidé často mluví o tom, jak by se jim líbilo, kdyby žili někde, kde by znali své sousedy a cítili se bezpečně. Ale jen málo nových obytných celků zahrnuje i plochy, kde by se sousedé mohli neformálně potkávat. Obyvatelé cohousingu se rozhodli vybudovat prostředí, které by tuto jejich touhu po komunitě odráželo. Už od počátečních návrhů, obyvatelé kladou důraz na ty aspekty architektonického návrhu, které podporují možnosti sociálních kontaktů. Sousedská atmosféra se posílí například tím, že auta se parkují na okraji celého pozemku a většina obydlené plochy je tak orientovaná na chodce a bezpečná pro děti. Když jsou mezi domy instalovány stoly  s lavičkami, vzniknou místa k neformálnímu potkávání. Umístění společenského domu je důležité pro to, jak bude využíván. Jestliže ho obyvatelé míjejí po cestě domů, je pravděpodobné, že se tam zastaví. Hrací místa pro malé děti bývají umístěna v centru, aby na děti mohli dohlížet lidé z okolních domů, ale i ostatní v okolí. Rodiče tak nemusí kontrolovat dítě každou minutu, protože vědí, že kdyby se mu něco stalo, někdo mu pomůže. Je obvyklé, že na dětských hřištích se právě díky jejich poloze v centru shromažďují lidé nejrůznějšího věku.

 Architektonické uspořádání je pro podporu sousedské atmosféry velmi důležité. Pokud si obyvatelé už na začátku ustanoví, že chtějí takovou atmosféru budovat, je to právě architektonické uspořádání, které jí pomáhá udržovat i během času. Jestli bude tato snaha úspěšná, závisí hodně na architektech a také na tom, jestli skupina obyvatel organizující projekt rozumí tomu, jak toto uspořádání ovlivňuje život celé komunity. Bez pečlivého zvažování mohou tvůrci propásnout mnoho příležitostí.

 

Společné vybavení

Společenský dům, který rozšiřuje vybavení soukromých obydlí a poskytuje prostor pro společné aktivity, je srdcem cohousingového společenství. Je to místo, kde probíhají společné večeře, odpolední čaje, kde si děti hrají za deštivých a mrazivých dní, kde se obyvatelé scházejí v pátek večer na baru, pořádají se řemeslné dílny a mnoho dalších organizovaných i neformálních aktivit. Najdete tu prádelnu a mnoho dalšího vybavení.

Společné vybavení se často nachází i mimo společenský dům – mohou to být stodoly a chlévy pro zvířata, skleníky, garáž na opravu aut a dokonce v jednom případě tenisové kurty a bazén.

Toto vybavení má praktické i společenské výhody. Například díky společné dílně nemusí mít každá rodina doma místo s nástroji na opravu nábytku, kol a aut. Drahé nářadí jako např.stojanová vrtačka nebo cirkulárka je najednou dostupnější, protože náklady se rozdělí mezi několik domácností. Obyvatelé tak získají nejen přístup k většímu množství nářadí než které by mohli vlastnit sami, ale  když tam pracují mají navíc společnost dalších lidí, kteří tam také něco dělají nebo jen procházejí kolem.

Koncept společného prostoru mezi skupinou domů není sám o sobě neobvyklý. Mnoho obytných projektů (pravděpodobně v Americe a západní Evropě) má své klubové domy nebo společenské místnosti. Nicméně klubový dům se od společenského domu liší ve způsobu jakým je využíván a také svým rozsahem. Klubový dům si obvykle jednotliví obyvatelé pronajímají na své soukromé oslavy nebo se v něm konají schůze družstev vlastníků případně nějaká cvičení. Obvykle je poměrně malý, takže je v něm prostor tak akorát pro občasnou zábavu. Výjimkou jsou komplexy pro dospělé („adult“ complexes), ve kterých často najdete i bar a dobře vybavenou tělocvičnu nebo posilovnu. Ani tady ale nebývají místa určená dětem a po většinu času jsou tyto budovy prázdné a uzamčené. Naproti tomu společenský dům je otevřený po celý den a je základní součástí každodenního života společenství.

Jak se cohousing vyvíjel, společenský dům postupně nabýval na velikosti i na významu. Dnes je trend stavět menší soukromá obydlí a rozsáhlejší společné vybavení. Tato změna se udála na základě zkušeností. Např. Obyvatelé prvních cohousingů měli trochu obavy ze společných večeří a říkali si, že by to bylo hezké tak jednou dvakrát do týdne, ale ne úplně pravidelně. Ale zkušeností se zjistilo, že společné večeře mají ohromný úspěch a dnes už většina nových cohousingů počítá se společnými večeřemi každý den s účastí více než padesáti procent obyvatel. Aby stolování i vaření bylo příjemné je tedy potřeba poměrně velký prostor pro kuchyni a jídelnu. V každém společenském domě najdete místo pro dětské hry a dokonce je dnes standardem tzv. polštářový pokoj určený výhradně pro dovádění a házení polštářů.

Zvláštní vybavení společenských domů závisí na zájmech a potřebách obyvatel. Jejich používání se časem mění a vždy odpovídá novým potřebám společenství. Péče o děti je potřebná, když je ve společenství hodně malých dětí, když většina dětí vyroste je možné prostor přizpůsobit jinému účelu.

Když mají obyvatelé možnost se seznámit, rozvíjet společné zájmy a sdílet zkušenosti, společné vybavení a aktivity hodně přispívají k vytvoření pevně provázaného společenství. Tato přátelství pak mají přesah i do ostatních prostor. Jak říká jeden z obyvatel:

 

„Společenský dům je zásadní prvek. Díky aktivitám, které tu probíhají, se společenská atmosféra šíří i do ulic. Bez něj by bylo daleko těžší udržet pocit společenství.“

 

Společenský dům má výhody i pro okolní obyvatele. Využívá se ke schůzím, kurzům i k hlídání dětí. Obyvatelé Savvarketu organizovali filmový klub, který navštěvovali zájemci z celého města. Jako centrální místo společenství je společenský dům užíván obyvateli cohousingu, ale i jejich sousedy.

 

Obyvatelé sami zajišťují fungování

v souladu s duchem, na kterém je cohousing založen, jsou obyvatelé, ať už vlastníci nebo   pronajímatelé, zodpovědní za hladké fungování svého společenství. Důležitá rozhodnutí jsou přijímána na společných setkáním, která se konají většinou jednou za měsíc. Na těchto schůzích mají obyvatelé prostor diskutovat a řešit problémy.

Povinnosti jsou obvykle rozděleny mezi pracovní skupiny a každý dospělý musí být členem některé z nich. Povinnosti jako vaření společných večeří a úklid společenského domu obvykle kolují. Jako je to v každé skupině lidí, často mají někteří pocit, že dělají více než je jejich část odpovědnosti, zatímco jiní nepracují dost. Tomu se nedá zabránit. Ve většině případů se společné odpovědnosti postupně stávají méně strukturované s tím, jakmile se obyvatelé lépe znají.

V tomto systému, nemohou obyvatelé obviňovat nikoho zvenku. Musejí vzít odpovědnost opravdu sami na sebe. Jestliže nebudou budovy dobře spravovat, budou muset zaplatit za jejich opravu. Jestliže budou společné aktivity špatně organizované, ztratí tím všichni.

Při řešení problémů a rozhodování se často vedou dlouhé diskuze a debaty. Jakmile však jednou obyvatelé dosáhnou dohody, obvykle ji respektují, protože k ní mohl říci své. Lidé, kteří žijí ve společenství musí repektovat mínění většiny.

Naučit se rozhodovat jako skupina není jednoduché. Většina lidí vyrůstala a pracovala v hierarchických strukturách. Obyvatelé se musí naučit žít spolu a dělat kompromisy. Systémem pokusu a omylu se učí, co funguje. Mohou adaptovat organizační systémy, které vyvinuly jiné skupiny nebo vytvořit své vlastní metody. Je to proces učení se zkušeností. Obyvatelé nám říklay, že se během té doby učili pracovat společně čím dále efektivněji a snažili se uplatnit zkušenosti, které získali doma a v práci.

Obyvatelé se občas rozhodnou nespolupracovat. Někteří jsou tak přesyceni schůzemi a nechodí na ně třeba několik měsíců a pak teprve znovu začnou. Jiní zase společné schůze nikdy nenavštěvují, ale jsou aktivní v malých pracovních skupinkách. Frustrace ze skupinového rozhodování je vyrovnána výhodami společenství založeného na demokratických principech.

 

Unikátní kombinace s množstvím aplikací

Tyto čtyři charekteristiky (participace na plánování.....) definují cohousing. Ani jedna z těchto charakteristik není sama o sobě unikátní, ale jejich kombinace ano. Vzájemně se podmiňují a stavějí na sobě. (although these characteristics are consistently present, their application have been diverse). Aplikace těchto čtyř charakteristik jsou různé. Každá komunita je jiná, protože ji tvoří její obyvatelé podle svých potřeb a přání.

 

Velikost

V průměrném cohousingovém projektu žije mezi 15 a 30 domácnostmi, najdou se ale i takové, kde jsou pouze 2 rodiny nebo naopak 42 domácností.

Zjistili jsme, že skupiny, kde je méně než 6 rodin a sdílejí společné vybavení a prostory, mají tendenci fungovat podobně jako domácnosti, ve kterých větší množsví vzájemně nepříbuzných lidí sdílí dům nebo byt.

Život v takovýchto společenstvích je náročnější, protože obyvatelé více závisí jeden na druhém. Když se některý z obyvatel potřebuje dočasně více věnovat své profesi, takže se méně podílí na komunitních věcech, ostatní obyvatelé to pocítí. Obyvatelé musí být dobří přátelé a musí se shodovat v zásadních věcech, aby mohli v takovéto vzájemné závislosti. Navíc v takovýchto malých společenstvích  mají obyvatelé často problém dlouhodobě udržet energii na organizaci komunitních aktivit. Větší společenství dokáží snadno tlumit výkyvy různého zapojení jednotlivých obyvatel a také jejich rozdíly v názorech.

Průměrné společenství , 40 až 100 lidí, dovoluje obyvatelům svobodně se rozhodnout kdy na společných aktivitách spolupracovat a kdy ne. Mnoho lidí navíc hledá spíše podporující prostředí než nový typ rodiny. To, že si lidé mohou dovolit občas nespolupracovat, pomáhá vytvořit prostředí, které se přizpůsobuje měnícím se potřebám obyvatel.