Jak vzniká?

Cohousing velmi často vzniká jako iniciativa skupiny lidí, kteří se rozhodnou bydlet ve fungujícícm společenství, kde budou dobře znát své sousedy, záleží jim na blízkém okolí jejich domova a mají chuť i nápady se věnovat jeho zobytňování, zútulňování či zkrášlování. Budoucí obyvatelé cohousingu mají, pokud o to stojí, jedinečnou příležitost se zapojit již do samotného projektování svého domova ve spolupráci s architektem a tím získat bydlení, které přesně odpovídá jejich představám a požadavkům. Velmi dobře je to popsané např. v tomto článku o zkušenosti z Německa: RESPEKT_03_2013_SPOLU STAVET.pdf (1 MB)

Na obrázku dole je zobrazena pomyslná škála možného zapojení obyvatel do projektu. Na jedné straně se jedná zejména o iniciativu a práci potenciálních budoucích obyvatel, což je považováno za tradiční způsob budování cohousingu, na straně druhé se jedná zejména o práci developerů, kteří v cohousingu vidí nástroj, jak lépe oslovit klienty tím, že jim nabídnou promyšlené sousedské prostředí a sousedské vztahy jako přidanou hodnotu ke svým projektům. Mezitím existuje celá řada mezistupňů.

Zde jsou podrobněji popsány dva základní, zjednodušeně řečeno protichůdné, způsoby, jak může cohousing vzniknout:

1. Iniciativa "zdola", neboli iniciativa skupiny lidí (na začátku to může být i jednotlivec), kteří chtějí v cohousingu bydlet. Nejprve vznikne tzv. core group - jádro, na které se nabalují další zájemci. Složení skupiny se většinou postupně mění v souvislosti s tím, jak jsou konkrétněji definovány klíčové body projektu (lokalita, typologický druh - rodinné domky nebo bytový dům nebo třeba rekonstrukce stávajícího objektu, vymezení počtu bytových jednotek v projektu apod.). Při vyjasňování svého směřování a konkrétních potřeb je užitečné, pokud skupina spolupracuje s facilitátorem (tj. někým, kdo usnadňuje skupinový proces, je zvenku a osobně nezainteresován na tématu). Po té, co začne projekt nabývat konkrétnější podobu a obrysy, není neobvyklé, že někteří lidé skupinu opustí a jiné se zase připojí - podle toho, jak to splňuje jejich představu. Když má skupina jasno v klíčových bodech, může oslovit architekta, projektanta, případně developera - profesionály, kteří začnou projektu dávat v úzké spolupráci se skupinou konkrétní podobu podle jejích potřeb. Neustálá nutnost vyjasňovat požadavky a potřeba shody členů na některých bodech, je leckdy velmi náročný proces, kterému opět velmi napomůže, pokud ho usnadňuje faciliátor. V zahraničí se o to snaží často architekt, ale ten nebývá vyškolený v práci s větší skupinou klientů, je specialistou na stavbu domů a tak to pro něj může být přespříliš náročný úkol (tuto zkušenost nám popsal např. arch. Helmut Deubner při stavbě prvního cohousingu v Rakousku) a vyplatí se někoho, kdo bude  skupinovou diskusi moderovat, přijmout. Facilitátor může být nezávislá osoba zvenku či někdo ze samotné skupiny. 

Výhody:

+ Během procesu vzniku projektu se členové skupiny velmi dobře poznají, ví, co mohou od sebe očekávat.

+ Považují projekt za svůj a jsou tak motivováni ho dále rozvíjet a investovat do něho.

+ Je jednoznačné, že se jedná o jejich zodpovědnost, jak bude projekt vypadat, a je na nich, aby si ho vytvořili tak, že s ním budou spokojeni.

+ Je velká pravděpodobnost dalšího aktivního dobrovolného zapojení i po nastěhování.

+ Skupina je zvyklá řešit koflikty.

+ Skupina má natrénováno rozhodování.

+ Skupina má společné zážitky a zkušenosti, které ji dále stmelují.

Nevýhody:

- Úspěšnost realizace je podle zkušeností ze zahraničí jen cca 25% - číslo udává, kolik skupin, které začaly plánovat cohousing, nakonec opravdu uspělo (Diana Leafe Christian, autorka knihy Creating a Life Together). Většina skupin tedy do fáze realizace vůbec nedojde, přestože její členové investují spoustu času a energie a někdy i financí.

- Složení skupiny se mění - někdo dlouhou dobu investuje čas, úsilí i peníze, ale pak dojde k rozhodnutí o směřování projektu, které je pro něho nepřijatelné.

- Velká časová náročnost - v některých obdobích se lidé schází i 2 x týdně a celý proces obvykle trvá několik let (americký architekt Charles Durrett uvádí 2 roky od první schůzky po nastěhování, což možná v USA skutečně po několika desítkách letech existence cohousingu funguje, ale většinou to bývá 5 let i více).

 

2. Iniciativa "shora", neboli iniciativa developera. Developer sám zvolí lokalitu, navrhne a někde rovnou i vybuduje bydlení, založené více či méně na principech cohousingu, a poté ho nabídne klientům, kteří většinou začnou přirozeně a vědomě tvořit skupinu až po nastěhování (někdy už v průběhu realizace před nastěhováním, konkrétním příkladem může být iniciativa Tomáše Hajzlera v dosud nezrealizovaném projektu Zåhrada - situace k 04/2011).

Výhody:
+ Domy či byty opravdu stojí, lidé se mohou okamžitě nebo v blízké budoucnosti nastěhovat

+ Obyvatelé nemusí investovat tolik svého času, úsilí a peněz, aby projekt vznikl 

+ Pro developera či architekta se jedná o jednodušší práci - nemusí úzce spolupracovat s různorodou skupinou lidí. 

Nevýhody:

- Není zaručeno, že si sousedé padnou do oka, mohou si být nesympatičtí, mohou sdílet rozdílné hodnoty, nemusí se potkávat ve svých potřebách, a hlubší vztahy mezi nimi nakonec nevzniknou

- Je větší riziko, že obyvatelé nebudou motivovaní se o společně sdílené prostory a vybavení starat, protože je nebudou považovat za svoje

- Je větší riziko, že obyvatelé budou mít problém se zapojit do aktivit a činností důležitých pro fungování sdílených prostor